Toto víno vzniklo, protože jsem se změnil.
Můj otec pracoval v 90. letech v Německu ve vinařské školce, což ho dost ovlivnilo. Když se pak v roce 2001 vrátil, vysadil tehdy módní německý hybrid Dornfelder, protože se mu pěstitelsky líbil. Popravdě můj miláček to není – ovlivněn víny z Jury, Mosely nebo Burgundska, které mě bavilo pít, jsem byl rozhodnutý tento pozůstatek doby vyklučit a nasadit místo něj něco, co je dneska populárnější a má větší potenciál udělat "velké" víno, které vydrží zrát.
Ty keře jsou ale ve skvělé kondici, bylo mi líto je zlikvidovat. A pak mi něco přepnulo v hlavě: ztratil jsem ambice kopírovat víno z jiných oblastí. Smířil jsem se s tím, že existují i jiná vína než pinot noir a riesling. A můj život se najednou stal daleko jedodušším.
K Dornfelderu jsem přidal přidal trochu zweiglu a směs bílých odrůd (jsem jako plukovník Sanders, receptura je tajná). Žádný karboniky, žádný vylomeniny. Klasika. Jednoduchost. Přímost. Obyčejnost. Červený, co je krásně šťavnatý a pitelný, zvlášť když se hezky vychladí.
Název je zásluha pražského řeznictví Naše maso - Standa z Veltlínu mi jednou říkal, že tam dodává náš Dornfelder a že mu říkají Barvířka. Tehdy jsem zrovna dost nutně hledal nový název pro právě lahvovaný ročník 2019 a tohle se dost šiklo, šup s tím na láhev, každý název je lepší než Dornfelder. Linorytovou etiketu pak dodala moje skvělá žena.
Původní záměr byl nechat tohle víno jen pro Českou republiku, proto jsem ani neřešil, že "Barvířka" je pro ne-Čechy podobně uživatelsky příjemný výraz jako Dornfelder. Ale nějak se stalo, že se o tom moji importéři stejně dozvěděli a vyžádali si ho. Doufám, že si s tím slovem užívají spoustu legrace.
Kde to sehnat? Zeptejte se mých distributorů.
